Bojím se a miluju

Bojím se a miluju…

Dělá se mi zle, jedu z práce a nemůžu se soustředit na nic jinýho… Bláznivě jsem se zamilovala. Stydím se, tak intenzivní a bohatou směsku pocitů jsem asi ještě nezažila. Dneska chce utýct. Z uprchlickýho tábora. Můj super novej přítel – Egypťan. Bojím se, ale děsně se bojím. Nevím, jestli mi nezavolá policie, až uteče, protože jsem jediná osoba v ČR, na kterou uvedl kontakt při rozhovoru žádosti o azyl. Jenomže ten mu byl zamítnutej a byl pěkně šupky dupky odeslanej do Itálie, což byla první země EU kam vstoupil a jako taková má jen ona pravomoce rozhodnout o ne/udělení azylu. Neví to naši, neví to babička, u které bydlím, neví to ani moje dcera. Jsem pitomá. Proč tak riskuju, doprčic?!? Bojím se, už vidím černý scénáře, jak půjdu do basy, dcera do pěstounské péče babičky a bude vymalováno… Naštěstí se nic neděje… Utekl, prý protože mě miluje a kdyby se teď vrátil do Itálie, už bysme se nikdy nemuseli potkat, protože by ho mohli poslat zase zpátky domů. Ok, pár dní pobyl u kamaráda a pak jsme se viděli. Je tu momentálně nelegálně, nemá žádný doklady, nic. Strach obavy a zároveň úplný zatemnění mozku, udělala bych pro něj první poslední, fakt… Připadám si jak trubka, všechny ženský jsou normální, jenom na mě musí udělat dojem uprchlík vynořivší se z hlubin Středozemního moře…

Pár měsíců se takhle občas vídáme, přes týden na černo pracuje u kámoše v kebabu a pak mě o víkendu přes půl republiky přijede navštívit, bez dokladů. Kdyby ho kdekoliv chytli, podle mě jde rovnou. Hodiny hovorů s právníky z neziskovek, studování informací, shánění pomoci. Jede s jedním z nich do Prahy na ministerstvo zažádat o doklad a pokusit se vyřídit legálnost jeho pobytu zde. Od toho rána, co nastoupil do vlaku, se mi neozval. Právík mi píše, že ho zavřeli, měl u sebe falešný doklad. Ach bože!!! Proč zase taková komplikace??? Jedu do Prahy, má mít soud. Před ním mě k němu nepustí, na soudní jednání taky ne. Po soudě ho opět odvezou, ani nevím kam, jen si vybojuju kontakt na jeho zástupce, jež mu byl přidělen. Vazební věznice Ruzyně, dozvím se po několika dnech. Nemůžu s ním psát, volat, nic. Do toho sháním byt, abysme spolu mohly začít bydlet, u babičky by to nešlo, nepřála si to – a já se jí nedivím. Řeším byty, právníky, dopisy do vězení, další právníky, byty, do toho chodím do práce a starám se o dceru. Mám pocit, že za chvilku zkolabuju. Jsem trapka fakt, co když tohle celý nevyjde? Nevím co si myslí moje rodina, radši nic neříkají. Nacházím super byt, ale nevím, jak dlouho bude zavřenej a jestli vůbec bude moct zůstat v čr. Risknu to a stěhujem se, samy s dcerou, jak to ufinancuju do budoucna ještě netuším, kdyžtak přiberem spolubydlící.

Návštěva ve věznici, fakt psycho, tohle jsem ještě nikdy neabsolvovala, před ní a po ní musím jít na pivo, abych to nějak rozchodila… Za pár dní soud, jedu znova do Prahy, doslova mezitím balím věci, stěhuju a řeším věci kolem bytu. Na soudní jednání ho zapomněli z basy přivízt, zase se to protahuje. Na náhradní termín už nedostanu volno v práci. Neozývá se mi, jsem nervozní jak pes, nemůžu se dovolat ani jeho právníkovi. Zase se tolik bojím. Co bude? Večer přijede vlakem z Prahy. On, můj milovaný uprchlík – ne ten klasický, válečný, ale prostě uprchlík z rodné vlasti, z Egypta, z důvodů bůhvíjakých, vlastně o něm skoro nic nevím. Jen že se přeplavil na lodi z Lybie do Itálie. Pak pobýval 4 měsíce ve Švýcarsku, ale tam azyl nedostal, tak se rozhodl putovat dál po Evropě. Až začal u svýho krajana na černo dělat v Česku a tady nás dal dohromady jeden šílenej kamarád, co miluje Egypťany. Bydlíme spolu. Opět se rozbíhá kolotoč. Časté cesty do Prahy, vyřizování, čekání na rozhodnutí, cizinecké policie, ministerstva… Samozřejmě všechno za moje peníze, on je bez prostředků.

Takhle na hromádce žijeme asi dva měsíce, já dceru do školky, do práce, z práce do školky, volání, placení dluhů za právníka, za pobyt ve vězení, soudní náklady, atd. A ON stále bez dokladů a tudíž nelegálně. Ale nějak jsem si na to zvykla, on člověk nemůže žít v totálním permanentním napětí, tak se to snížilo…

Až do té doby, než jsem s ním neplánovaně a tak trochu podrazem z jeho strany otěhotněla. Zuřím, šílím, jsem na něj a ještě víc na sebe naštvaná, ale hlavně mám opět strašnej strach… Co bude dál? Co když nakonec fakt bude muset odjet? Co když tu zůstanu s dítětem sama (tehdy mě ještě ani ve snu nenapadne, že to by mohla být v podstatě jedna z nejlepších variant)… Ach jo, miluju, miluju jeho šíleně, i když o něm pramálo vím, miluju i to maličký, protože dětí jsem odjakživa chtěla víc, ne jen jedno (které už jsem měla z dřívějšího nevydařeného vztahu). Přála jsem si pro dceru sourozence a zároveň jsem se cítila na to být matkou více dětí, baví mě to, naplňuje. Ale ne TAKHLE proboha!!! mám pocit, že jsem za poslední půlrok zestárla tak o deset let. Jsem vyřízená, nezvládám, práce, dcera, zařizování nového bydlení, řešení jeho situace a do toho pomalu ale jistě začínají těhotenské nevolnosti a stavy, ráno objímání mísy a konflikty s rodiči (ti samozřejmě o miminku zatím nic netuší, mám pocit, že kdybych jim to řekla, odpálím se už definitivně). Tak se snažím z posledních zbytků sil uklidňovat, že vše dopadne, jak má. Strašně se bojím, zároveň chci být znova mámou, nechci jít na potrat jen kvůli tomu, že teď není zrovna vhodná doba… Hodně čtu, uzavírám se do sebe, abych se za nějakou dobu mohla vynořit jako Fénix s rozhodnutím, že prostě dítě si nechci nechat vzít a jdu do toho, ať to dopadne s jeho pobytem tady jakkoliv.

Je léto, konečně trochu opadá největší napětí, protože musím vybrat dovolenou, školka má prázdniny a taky se nám skoro zázrakem díky pomoci právníka z neziskovky podařilo podat žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka, takže znova spoustu hodin zjišťování informací, návštěv cizinecké policie… Taky začíná pracovat v kebabu, tentokrát už „na bílo“. Do toho první „hádky“. Už ani nevím kvůli čemu, ale pamatuju si, jak běsním, jak po něm poprvé vyjedu, jak ho držím a cloumám s ním a pořád mu jen opakuju, jak si tohle může dovolit mi říct po tom všem, co pro něj dělám. Ale ok, všude je nějaký nedorozumění, jsme pod tlakem, jazyková bariéra atd. Omlouvám ho i sebe a jedeme dál. Musíme, jinak mám pocit, že bych skončila na psychině. O mém těhotenství se pomaličku dozvídá pár mých nejbližších přátel, ale před našima ještě mlčím, nemám odvahu se vydat všanc jejich odmítavým pohledům a pohradavým komentářům.

A je to tady, jako správný muslim (no spíš nesprávný – protože ten „správný“ by se mnou před svatbou nikdy nespal, ani nezůstal o samotě v jedné místnosti, jak se později dozvím) chce své dílo dovršit a vzít si mě. Vlastně tohle chtěl už asi měsíc po našem seznámení, ale i když moje sebevědomí a hranice jsou značně pošramocené, uplnej blázen zase nejsem, takže k tomuhle jsem nesvolila. Tehdy to skončilo „jen“ u předání zásnubních prstýnků, mu se asi ulevilo v jeho muslimské hlavě, že přece jen nežije v takovém hrozném hříchu, když se vídá (to ještě za přítomnosti kamaráda) s cizí holkou. A následně mu pomalu otrnulo, když od nás dal těsně před jeho útěkem z azyláku náš seznamovací kámoš ruce pryč a přítel za mnou poté poprvé přijel sám bez něj, tak asi koktejl hormonů, jejich absolutní sexuální abstinence a troufám si říct i frustrace z absence jakéhokoliv kontaktu se ženou udělaly své a milej Chalif už nebyl tak slušnej a zdrženlivej. Ale zpátky ke svatbě. Pokud jsem si doteď držela od tohoto úředního (a následně náboženského) úkonu odstup, teď mi bylo jasné, že to bude možná jeden z významných faktorů, který by mohl pozitivně ovlivnit jeho setrvání v ČR a tím pádem se rozhodnu, že do toho jdu, protože si zatím nepřeju být svobodná matka. Tuhle roli už znám zedřív. Takže opět, spousta peněz, papírování, potvrzení, korespondence s egyptem, překladatelka…

A bylo nebylo, proběhla svatba, taky pod značnými tlaky a stresy a vše na hraně s mým fyzickým a už asi i psychickým zdravím. S našima trošku na nože, ale na svatbu nakonec jdou. A měsíc po svatbě přiznání jeho přechodného pobytu v ČR a následuje první větší konflikt, kdy se milej Chalifák uráží, když po něm cosi chci, naši přichází na návštěvu na moje narozky a to je naposledy, kdy on s nima sedí v jedné místnosti. A od té doby celkem pravidelně zuří, minimálně jednou týdně se uděje nějaký dramatický konflikt, kvůli nějaké úplné pitomosti (z mého pohledu), a než se stihnu nadechnout a vydechnout do normálu, je to tu zase. Tak třeba na nový rok v noci si za dramatického řevu balí věci a odchází demonstrativně spát do auta do mrazu, aby se v průběhu noci několikrát vracel a dělal scény na chodbě i před domem. To je první vyvrcholení, které mi vleje tolik krve do žil, že ač jsem spíše nekonfliktní submisivní povahy (což je asi můj hlavní problém), tak po něm další den ráno vyjedu jak lvice, odhodlaná bránit sebe, svou dceru a ještě nenarozené bejby, které se má už z pořádného břicha za necelý měsíc vyklubat. Uff, netuším, že takové situace budou záhy na ne denním, ale častém pořádku.

Chvíli je klid a když přijde moje hodinka, podpoří mě, je pyšným odcem malé holčičky. Nastává naše šťastné šestinedělí, kdy je vzorným otcem, drndá, občas i něco uvaří, nechá mě vyspat. Následuje šílená návštěva jeho rodiny… Od zvažování vycestování s malým dítětem, očkování, atd, přes jeho výbuchy hněvu v jeho domovině, jeho urážení se a „nechání mě napospas“ v jeho rodině, bez jakéhokoliv překladu. Moc pěkný, díky Chalife. Onemocníme, nejdřív já a pak starší dcera, nějakej faraonův hnus, horečky, zelená vode vrchem spodem. S malou skončíme na kapačkách v ušmudlané ordinaci metropole místního venkova v horním Egyptě. Zatímco já se dám rychle dohromady, moje neduživá chudinka místy opravdu vypadá, že umře, mám o ni strašnej strach, stahujem se do pokoje bytu, kde jsem s ní co nejvíc, poslouchám meditace a snažím se být v klidu, abych ještě nepřilívala do ohně. Když konečně za dramatických okolností odjíždíme na letiště, docela pitomou náhodou ztratíme část dokladů, bez kterých nemůže manžel vycestovat. Nechce, abychom jeli bez něj – a je to tady!!! Ty vole, jaks mohla být tak blbá, žes s ním nakonec jela? Snažím se zachovat klid a nepřipouštět si černé myšlenky o tom, že v téhle díře možná zůstaneme trčet mnohem dýl, než jsem předpokládala, ne-li napořád. Tak jak na trní čekám, než si vyřídí potřebné doklady znova a za týden za neskutečných dramat, hádek a výhružek z jeho strany o budoucí podobě výchovy naší dcery a vůbec o našem vztahu (beztak do něj hučela rodina celou dobu) konečně odlétáme. Za moje peníze samozřejmě. Ale to je mi v tu chvíli uplně ukradené. Po cestě se chová jak magor a tak skrývám dojetí a moje roztřesení, když přistáváme v Praze na Ruzyni. Chce se mi líbat zem, jak to dělá Papež při příletu kamkoliv. Jsem neskonale vděčná, že jsme doma.

Celé období „poté“ (tzn. po návštěvě Egypta po dnešek) by mohlo nést titulek: „Mám ještě vůbec nějakou sebehodnotu? A kde jsou moje hranice?“

Hádky, dramata, o penězích, o rodině, o mé starší dceři, o všem. Slýchám neskutečně zraňující lži, které se mi jako nůž zarývají do srdce. Jeho balení a odchody, následné příchody a udobřování, sliby, manipulace. Já se skládám jak domeček z karet, zdravotní (naštěstí ne vážné, ale nepříjemné) problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Chci odejít, ale bojím se o dceru. A tak po pár dnech klidu vždy přichází zase pěkné dramátko, abych náhodou nenačerpala moc energie a nemohla normálně fungovat. Stěhování – víceméně nechává celé na mě, nespolehlivost. Když jsem opravdu v kaši, spolehám se spíš na rodiče, kteří vždycky pomůžou, i když je nechci moc zatěžovat. Opět záchvaty vzteku de facto už kvůli všemu, dcerou počínaje, a čímkoliv, co bych po něm potřebovala (např. peníze na společnou domácnost) konče. Myslím, že za celý můj život se na moje konto nesneslo tolik urážek, co za poslední dva roky. Zatím si vůči nim neumím vytvořit funkční štít, a tak vždycky padnu do bahna vlastních šílených myšlenek jak raněná srnka.

Asi nikoho nepřekvapí, že druhé „společné“ Vánoce proběhnou opět jako jeden velkej blbej sen. Snažím se být v klidu a udělat nám pohodu aspoň kvůli holkám. Na Nový rok se situace vyhrotí natolik, že se ho už opravdu bojím a zavolám rodiče, aby přišli a trochu ho usměrnili. Několik týdnů poté na mě opět křičí: „Finish, finish!!!“, i když se snažím o konstruktivní řešení. Jak dlouho to ještě potrvá, než pochopím, že tady se žádný happy end a konstruktivní řešení nekoná?

…

Nevím, ale mám pocit, že po těchhle všech peripetiích, co jsem už s mým miláčkem zažila, bych měla nárok na trochu „poklidnější“ život. Ano, navenek někdy poklidnější je, ale ta pravá bouře se rozdmýchává uvnitř. To pravé peklíčko teprv začíná. Vydržím to takhle? Má člověk v životě vůbec povinnost něco „vydržet“? Neměl by spíš žít s radostí? No jasně že ne 100% času, ale převážně myslím. Nechci se nechat pohřbít zaživa do stěn me sebekontroly, abych neudělala opět něco nepřístojného, co mému stále ještě občas milému machovi přelítne přes nos a začne se vztekat a kopat kolem sebe jak malý dítě, ovšem se zbraněmi dospěláka, fakt podivně vyšinutého dospěláka.

Pořád ho ještě miluju a učím se nebát se tolik. Nebát se, že když se rozhodnu, že už to s ním takhle dál nevydržím, že chci žít a dýchat, že mi neodveze moji malou lásku tam někam k nim do tramtárie, že se s ní už nikdy neuvidím… Učím se především milovat sama sebe a nebát se. Nebát se ohlídat a obhájit si svoje hranice. Za jakou cenu? Že když ho to naštve, tak prostě nesbalí malou a neodjede. Učím se neposrat se z toho a usínat s pocitem, že jsou různé MOŽNOSTI. Ať už se stane cokoliv. Proto se učím arabsky a čtu různé skutečné příběhy, ne proto, abych se vystrašila a negativně naladila. Vůbec, v tomhle jsem realista. Spíš abych se „připravila“, co všechno se může stát a mohla třeba poznat varovné signály, anebo prostě měla tu informaci o škále chování, a scénářích, které jsou bohužel mezi obyvateli středního východu a severní afriky celkem běžné a nebudu strkat hlavu do písku, může se to stát i mě… Ale existují MOŽNOSTI…

A já se teď cítím silnější, než kdy předtím. Samozřejmě, má to své propady, ale nyní vedle něj teprve vidím, čeho jsem byla dříve schopná, jak jsem ohýbala záda, jenom aby mě někdo nezavrhnul, nepřiškrtil přísun lásky atd. Až teď vidím, kam jsem schopná ve své submisivnosti a nekonfliktnosti zajít, jen aby „byl klid“ – ale on stejně není… A abych vyhověla druhým, netrhala jeho pouto s dcerou a kolik najdu ještě dalších důvodů, minimálně sto. A pro sebe? Kdy začnu kopat pro sebe? Asi až se odrazím od pomyslného dna, což mám pocit právě nastalo. Potřebuju se ve svém životě naučit ubránit sama sebe a své děti, být si věrná. Neohýbat se před nikým a před ničím, nebo mě to totálně dodělá. Jen mi někdy přijde zvláštní až úsměvné, kam až to musí v mém případě zajít, abych se vzpamatovala.

Ale co… Mým zvykem je na všem hledat pozitiva. Negativa v tomto příběhu jsou jasná, až moc jasná, veřejnost je s nimi obecně obeznámena a na každém rohu si prostě někdo musí rýpnout, no vy jste si vzala muslima? Tak co se divíte? Jasně… jeden pohled, jednoduchý. Na druhou stranu nevěřím, že se věci dějou náhodou a v důsledku ani nevěřím, že jsem to mohla tehdy na začátku nějak ovlivnit, ač jsem si rozumem říkala co chtěla, prostě to nešlo zastavit… Je to tu, aby mi to pomohlo posunout se v mém životě dál. Ať už tahle story s kudrnatým manželem dopadne jakkoliv, vím, že z ní vyjdu silnější, než jsem kdy byla… Musím, nebo bych se zbláznila… A tak víc miluju, sebe, své děti, učím sebe i jeho a méně se bojím… Protože po tom všem vím, že spoustu věcí ustojím….

***

Právě jste dočetli příběh, který se do knihy nevešel. Je podle skutečnosti, v neupravené a anonymní podobě tak, jak se o něj se mnou jeho pisatelka podělila. Tímto jí děkuji za odvahu a důvěru. Jsme v úzkém spojení a její příběh bedlivě sleduji a dle svých možností se snažím pomoci a podpořit.